Průvodce není ten, kdo došel. Je to ten, kdo si nese vlastní světlo — a nezhaslo mu, ani když šel tmou.
Průvodce je poslední archetyp této cesty a v jistém smyslu její cíl. Na začátku jsme potřebovali, aby nás někdo vedl — učitele, mapu, cizí světlo. Průvodce je ten, kým se stáváme, když jsme prošli dost tmy, abychom si vlastní světlo dokázali nést sami. A protože ho neseme, padá trochu i na cestu vedle nás.
Jak vede
Nemusím vidět celou cestu, abych šel.
Světlo, které mám, stačí na příští krok — můj i cizí.
Nevedu tím, že znám cíl. Vedu tím, že jdu.
To, čím jsem prošel, teď svítí i druhým.
Zralý Průvodce nevede shora. Neříká „pojď za mnou, já vím, jak to dopadne“. Říká „nevím, jak to dopadne, ale mám světlo a jdu — pojď kus se mnou“. Nejlíp vede ten, kdo si pamatuje tmu. Kdo nezapomněl, jaké to bylo stát na břehu, před mostem, před zamčenými dveřmi.
Jeho stín je guru — ten, kdo si splete vlastní světlo s tím, že má vést všechny, kdo z průvodce udělá autoritu a z hledajících závislé. Skutečný Průvodce nechce následovníky. Chce, aby si každý nakonec zažehl vlastní lucernu — a šel sám.
Nejlepší průvodce tě nakonec dovede k tomu, že už žádného nepotřebuješ.