Sirény nezpívaly ošklivě. To je celý jejich trik. Nestáhne tě z cesty to, co je odporné — ale to, co zní krásně.
Sirény zpívaly tak nádherně, že k nim námořníci stočili kormidlo a ztroskotali na skaliskách. Odysseus je chtěl slyšet, a tak se nechal přivázat ke stěžni a svým lidem zalil uši voskem. Slyšel tu píseň — ale nemohl ji následovat.
Nebezpečí Sirén není v tom, že by byly ošklivé. Je v tom, že jsou sladké. To, co nás stáhne z kurzu, bývá málokdy odpudivé. Skoro vždycky je to svůdné — to, co je příjemné právě teď.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: každý má své Sirény — sladké volání, které ho táhne z jeho vlastního směru. Nejsou to zlé věci. Pohodlí, které nás drží dál od těžšího dobra. Souhlas, který je sladší než být pravdivý. Zkratka, která zpívá. Nezní jako nebezpečí. Zní přesně jako to, co chceme.
Odysseus nevyhrál tím, že by je neslyšel. Nechal se slyšet — ale přivázal se ke stěžni, ke svému směru, aby ho ta píseň nemohla stočit. Nemusíš ohluchnout vůči sladkému. Jen potřebuješ něco, co ti podrží kurz, zatímco to zpívá.
A možná Sirény nejsou nepřítel, který se má umlčet. Možná jsou zkouškou, jestli znáš svůj vlastní sever — protože na skaliska stáhne jen toho, kdo žádný kurz nemá.
Sirény neumlčíš a nemusíš. Stačí vědět, kde je tvůj sever, a mít se ke stěžni čeho přivázat — pak můžeš tu píseň slyšet, a přesto plout dál svou cestou.