Hermés provázel duše tmou na druhou stranu. Ale nedonesl je tam. Dovedl je k prahu — a dál už šly samy.
Hermés měl mezi bohy zvláštní úkol: provázel duše zemřelých temnotou až na hranici jiného světa. Říkalo se mu průvodce duší. Byl to on, kdo šel s člověkem tam, kam se bojíme jít sami — tmou, přechodem, neznámem. V ruce nesl hůl a světlo do té tmy.
Ale Hermés duše nenesl. Nešel místo nich. Doprovodil je až k prahu, ukázal cestu — a tam ustoupil. Dál už musela každá duše sama. Průvodce, který by tě donesl až na konec, by ti totiž vzal to jediné, co je opravdu tvoje: tvou vlastní cestu.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: většina z nás potkala ve tmě nějakého Herma — člověka, který s námi kus té tmy prošel, když jsme se báli jít sami. Nedal nám odpovědi. Jen šel vedle, dokud jsme si nerozsvítili vlastní světlo. A pak, když nejlepší průvodce splní svou roli, stane se zbytečným. To není jeho prohra. To je jeho vrchol.
A tady se něco tiše obrací. Kdo jednou prošel tmou s vlastním světlem, může být Hermem někomu dalšímu, kdo teprve stojí na začátku a čeká na svítání. Ne aby ho vedl za ruku. Aby mu ukázal, že tmou se dá projít — a že to světlo nese v sobě, stejně jako ho neseš ty.
Tady se cesta deseti symbolů uzavírá. Došel jsi od masky, za kterou ses skrýval, až k lucerně, kterou si neseš sám. A stal se z tebe možná ten, kdo dokáže kousek tmy projít i s někým druhým — aniž by mu vzal jeho vlastní světlo.