Nejjasnozřivější postava řeckých příběhů byla slepá. Teiresiás neviděl svět kolem — a přesto věděl to, co vidoucí přehlíželi.
Teiresiás byl slepý věštec. O jeho slepotě se vyprávělo víc příběhů, ale všechny se shodují v jednom: o vnější zrak přišel a výměnou dostal zrak vnitřní. Králové a hrdinové za ním chodili pro pravdu, kterou sami vidět nedokázali, i když ji měli přímo před očima.
Byl to zvláštní obraz. Ti, kdo měli oči, tápali. Ten, kdo je neměl, viděl jasně. Jako by pravé poznání nebylo o tom dívat se ještě víc ven, ale umět naslouchat dovnitř.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: často hledáme odpovědi venku — v radách, knihách, u těch, co „vědí víc" — a přehlížíme, že to podstatné už dávno tušíme. Zrak upřený navenek nás někdy jen odvádí od toho, co bychom uviděli, kdybychom na chvíli zavřeli oči. Klíč nebývá v další informaci. Bývá v tom, co si nechceme přiznat, že už víme.
A Teiresiova slepota přitom není jen dar — je to i rána. Za vnitřní zrak zaplatil. Snad proto ten mýtus není o tom, že vědět je snadné. Je o tom, že nejhlubší poznání většinou nebolí proto, že by bylo daleko, ale proto, že je nepohodlně blízko.
Možná proto se nemusíme ptát „kde najdu odpověď?", ale spíš: co už dávno vím a jen předstírám, že to teprve hledám?