Oheň hořel v tom domě odjakživa. Zdědila ho — spolu se zvykem přikládat, aby nevyhasl.
Kdysi hřál. Vařil jídlo, sušil promáčené boty, svítil do zimních večerů. Kolem něj se sedávalo a mluvilo.
Teď už do něj jen přikládala. Ráno, večer, ze zvyku. Ať byl venku sníh nebo vedro.
Dělala to roky. A roky to nikomu nevadilo.
Jednou v létě u něj stála s dřevem v ruce a všimla si, že se potí. Že topí i ve chvíli, kdy je jí horko. Že už dávno netopí kvůli teplu.
Topila, aby oheň nevyhasl. Protože kdyby vyhasl, musela by se podívat, co vlastně celou tu dobu hlídá.
A napadlo ji něco, co roky přehazovala jako poleno:
Co se bojím, že vychladne, když to konečně nechám dohořet?