Co roste ke světlu, musí mít i svou odvrácenou tvář. Tento týden: maska.
Maska patří k nejstarším předmětům, které si člověk kdy přiložil k obličeji. A skoro v každé kultuře znamenala něco jiného.
V antickém divadle — role
Herec si ji nasadil a stal se na chvíli někým jiným — králem, bohem, šílencem — a diváci věděli, že pod ní je pořád tentýž člověk. Maska tu nelhala. Přiznávala se.
V šamanských tradicích — brána
Umožňovala symbolicky vystoupit ze sebe, vstoupit do jiného stavu vědomí, dotknout se světa, který je za hranicí všedního dne. Kdo si ji nasadil, na okamžik přestal být sám sebou, aby mohl být něčím víc.
V psychologii — persona
Tvář, kterou ukazujeme světu. Ta, která umí být v práci vlídná, doma vyrovnaná, na otázku „jak se máš" odpovědět dřív, než se stačíme nadechnout.
Různé kultury, různé významy. A přesto je pod nimi jedna společná věc, tak samozřejmá, že se snadno přehlédne:
Maska se nosí. Vždycky ji někdo má na tváři — a vždycky ji jde sundat.
To je celé její tajemství. Není to obličej. Je to něco, co si před obličej dáváme. A dokud to víme, jsme svobodní: můžeme si ji nasadit, když je potřeba, a odložit, když ne. Nebezpečná začne být v jediném okamžiku — když zapomeneme, že ji máme.