Strom roste dvěma směry naráz. Nahoru za světlem — a dolů do tmy, kde ho nikdo nevidí.
Strom je obraz růstu, který nejde uspěchat. Semínko nezasejeme a druhý den nemáme les. Roste roky, tiše, po vrstvách — a většina té práce se děje pod zemí.
V mnoha kulturách je strom osou světa: jedním kmenem spojuje podsvětí, zemi a nebe. Kořeny sahají do tmy, koruna do světla, a jedno bez druhého nedrží. Čím výš strom míří, tím hloub musí zapustit.
V tom je jeho tichá lekce. Nejde růst jen nahoru, jen ke světlé straně sebe. To, co nese korunu, roste ve tmě — v tom, co nechceme vidět, v tom, co bolelo, v čase, který jsme museli vydržet.
Strom se neptá, jestli roste dost rychle. Roste tak, jak roste čas.