Nevinný neznamená naivní. Znamená to schopnost věřit, že to nějak unese — navzdory všemu, co víš.
Nevinný je ta část nás, která umí důvěřovat. Životu, proudu, druhým, sobě. V dětství ji máme přirozeně; pak nás zkušenost naučí opatrnosti a my ji často zavřeme celou. Vrátit se k ní vědomě — s otevřenýma očima, ne přes zavřené — je jedna z nejtěžších a nejkrásnějších věcí na cestě.
Jak důvěřuje
Nemusím držet všechno, aby to drželo.
Můžu pustit a ono to unese.
Ne všechno neznámé je nebezpečí.
Život není jen soupeř. Občas je to proud, co mě nese.
Zralý Nevinný není ten, kdo nic nezažil. Je to ten, kdo zažil hodně — a přesto se rozhodl znovu důvěřovat. Ne proto, že by byl svět bezpečný, ale protože žít v neustálém sevření je svým způsobem horší než občas naletět. Je to důvěra jako volba, ne jako nevědomost.
Jeho stín je slepá důvěřivost — poddat se každému proudu, i tomu, který vede přes vodopád. Nevinnost bez rozlišování není ctnost, ale nebezpečí. Zdravý Nevinný ví, kterému proudu se svěřit, a přesto se dokáže svěřit.
Nejtěžší důvěra není ta první, dětská. Je to ta, ke které se vrátíš, když už víš, jak to bolí.