Stín není naše temnota.
Stín je všechno, co jsme se naučili odkládat stranou — protože se to kdysi nehodilo, nebylo to bezpečné, nebo za to přišel trest. Není to zlo uvnitř nás. Je to odložená část nás.
Co všechno do něj ukládáme
Vztek.
Slzy.
Citlivost.
Ale i odvahu.
Radost.
Touhu.
Do stínu nepadá jen to temné. Padá tam i to, co jsme si nedovolili — síla, kterou nás naučili krotit, radost, která byla „moc", touha, která se nehodila.
A čím víc některou svou část odmítáme, tím hlasitěji se připomíná — někdy ve vztazích, jindy v situacích, které se v životě opakují, jako by na nás čekaly za rohem. Ne proto, že by nás chtěla potrestat. Proto, že chce být viděna.
Stín nejde porazit. Dá se jen pozvat zpátky domů.