Draci v příbězích vždycky leží na zlatě. Ne náhodou. Přesně před tím, po čem nejvíc toužíš, sedí ten největší strach.
V mýtech i pohádkách drak nikdy neleží jen tak. Leží na pokladu — na zlatě, na živé vodě, na uvězněné princezně. Kdo chce poklad, musí projít kolem draka. Zlato nikdy neleží volně na cestě.
Drak a poklad k sobě patří. To, po čem nejvíc toužíme, bývá skoro vždycky hlídané tím největším strachem. Není to smůla. Je to pravidlo — a když ho jednou uvidíš, začneš draky číst jinak.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: vzpomeň si na to, co doopravdy chceš — a všimni si draka, který na tom leží. Sen hlídaný strachem ze selhání. Blízkost hlídaná strachem z odmítnutí. Svoboda hlídaná strachem z toho, co řeknou lidé. Často si říkáme „zas tak moc to nechci", a pravda je „bojím se toho draka".
Drak přitom není jen překážka. Je to ukazatel. Kde leží největší strach, tam leží i to, na čem nejvíc záleží — protože strach nehlídá nic bezcenného. Když víš, kde je tvůj drak, víš i, kde máš zlato.
A možná drak není tam, aby tě zastavil. Možná je tam, aby ti ukázal, kde je tvůj poklad — protože draka klademe jen na to, co je vzácné.
Před každým skutečným přechodem leží drak. Ne aby ti zabránil přejít — ale aby prozradil, že na druhé straně je něco, co za ten strach stojí.