U brány do podsvětí stál trojhlavý pes. Nepouštěl dovnitř každého — a hlavně nepouštěl ven. Na některé cesty dolů se nedá vejít jen tak.
Kerberos byl trojhlavý pes, který střežil bránu podsvětí. Hlídal, aby se mrtví nevraceli — a aby živí nesestupovali lehkovážně. Kdo chtěl projít, málokdy uspěl silou. Orfeus ho uspal hrou na lyru. Sibyla mu podala medový koláč. I Herkules, který ho přemohl, to musel dokázat holýma rukama, ne mečem. Strážce sestupu se nemíjí ostřím.
Podsvětí odjakživa znamenalo hlubinu, do které se občas musí dolů — žal, truchlení, tmu, to, co jsme ztratili. A u vstupu do ní stojí strach: strach vůbec tam dolů jít. Protože dole leží mrtvé věci, ztráty, to, na co se nechceme dívat.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: každý má svého Kerbera u vstupu do vlastního podsvětí — strážce, který nás nepouští sestoupit do vlastního smutku, do žalu, do tmy, kterou bychom raději obešli. A my se kolem něj většinou snažíme protlačit silou: rozptýlením, prací, „musím být silný", odmítáním jít dolů. Jenže strážce žalu se neprojde silou. Projde se jemností — písní, darem, něhou. Do truchlení se nesestupuje bojem, ale tím, že změkneš.
A Kerberos přitom není krutý. Hlídá, protože sestup není na lehkou váhu — některé věci dole si zaslouží tu vážnost, tu tíhu, se kterou tam jdeme. Nedrží tě venku ze zloby. Drží ten práh posvátný, aby ses do vlastní hlubiny neřítil bezhlavě, ale vešel s úctou.
A možná Kerberos není tam, aby tě držel mimo tvou vlastní hloubku. Možná je tam, aby ses ujistil, že dolů jdeš s vážností, kterou žal potřebuje — a že se neprodíráš silou tam, kam se dá vejít jen po dobrém.
Do vlastního podsvětí — do žalu, do tmy, do toho, co jsme ztratili — se nevchází mečem. Vchází se jemností. A strážce u brány není nepřítel; jen hlídá, aby ten sestup měl svou tíhu a svůj čas.