Měsíc nemá vlastní světlo. A přesto svítí do tmy, kam slunce nedosáhne.
Měsíc je odpradávna obraz té druhé strany — noci, snů, nevědomí, toho, co se ukazuje jinak než v denním světle. Kde slunce vládne jasu a rozumu, měsíc vládne intuici, cyklu a tomu, co tušíme, aniž bychom to uměli dokázat.
Jeho největší lekce je ve fázích. Měsíc přibývá a ubývá, mizí a vrací se — a nikdo to nepokládá za selhání. Je to jeho přirozenost. Připomíná nám, že i my máme fáze: dny plné síly i dny, kdy nás skoro není vidět. Obojí patří k celku.
A měsíc svítí půjčeným světlem — odráží slunce, které zrovna nevidíme. I ve tmě je tedy světlo. Jen se mění a přichází oklikou. To, co v noci zahlédneme, bývá jiné než pravdy dne, a přesto pravdivé.
Slunce ukazuje, co je. Měsíc ukazuje, co tušíš.