Leviatan žije v hlubině, kam nedohlédneš. Občas se z ní vynoří — ne aby ublížil, ale aby tě tím nejstarším způsobem udržel naživu: strachem.
Leviatan je obrovský mořský tvor ze starých biblických textů — žije v propastech, kam nikdo nedohlédne. Když ho Bůh v Knize Jób popisuje, nedělá to proto, aby navedl, jak ho porazit. Dělá to proto, aby řekl jedinou věc: na tohle jsi malý. Není to návod k boji. Kupodivu je to úleva.
Moře odjakživa znamenalo hlubinu mysli — to, co je pod hladinou vědomí. A Leviatan jsou ty obrovské, dávné síly, které tam dole leží: prvotní strachy, panika, propasti, na které za světla ani nevzpomeneme.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: každý má svou hlubinu, ze které občas něco vyplave. Ta vlna, co tě zaplaví — „všechno se zřítí, přijdu o všechno, konec je jistý" — to není střízlivý pohled na svět. To se z hloubky vynořil Leviatan. Katastrofický strach, který se tváří jako pravda.
A nedá se porazit tím, že s ním skočíš do vody a začneš se přetahovat. Na svém území tě vždycky přetáhne — čím víc s panikou zápasíš, tím je větší. Dá se jen přestat klesat za ním a nechat na hladinu dopadnout světlo. Počkat, až se voda uklidní. Ne bojovat, ale nepodlehnout.
A možná ani Leviatan není nepřítel. Je to hloubka, která tě chce udržet naživu tím nejstarším způsobem, jaký zná — strachem. Jen dávno přestala rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a stínem na dně.
Běžný člověk Leviatana mečem neprobodne. Zklidní ho jen tím, že přestane podléhat panice a vnese do těch hlubin světlo vědomí — a nepustí se s ním do přetahované na jeho vlastním území.