Uprostřed labyrintu žil netvor, kterého tam schovali. Ne proto, že byl zlý — proto, že se za něj někdo styděl.
Minotaurus se narodil napůl člověk, napůl býk — jako následek kletby, jako něco, co nemělo být. Král se za něj styděl. Tak nechal postavit labyrint, schoval ho do jeho středu, kam nikdo nedohlédne, a tajně ho krmil. Ukrytý, sám, ve tmě.
Nikdo se Minotaura nezeptal, jestli chce být netvorem. Byl schovaný, protože ho někdo neunesl — a v té tmě, o samotě, živený strachem a obětmi, se stal přesně tím, čeho se báli. Netvor nebyl na začátku. Byl na konci.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: mnozí máme uprostřed sebe svého Minotaura — část zrozenou ze studu (vztek, potřebu, ránu, touhu), kterou někdo neunesl, a tak jsme kolem ní postavili labyrint a schovali ji. A čím víc ji držíme ve tmě a krmíme potají, tím obludnější roste.
Hrdina se do středu nedostane jen silou. Potřebuje nit, aby v labyrintu nezabloudil, a odvahu dojít až doprostřed a potkat, co tam je. Potkat, ne jen porazit — protože to uprostřed je kus nás. A často se ukáže, že to není nestvůra, ale to, co jsme kdysi museli schovat.
A možná Minotaurus není ten netvor ze středu bludiště. Možná je to dítě, které někdo schoval, protože se za ně styděl — a zmonstrovatělo jen proto, že se do té tmy nikdo neodvážil vejít.
Do středu labyrintu se nejde, aby se tam něco zabilo. Jde se tam potkat to, co jsme dávno schovali — a zjistit, že za tím netvorem bývá spíš stará rána než zloba.