Aby něco na jaře vyrostlo, musí to nejdřív strávit svůj čas ve tmě pod zemí. I ten nejstarší mýtus o tom ví.
Persefonu, dceru bohyně úrody Démétér, odvedl vládce podsvětí do tmy pod zemí. Démétér z žalu nechala celý svět zmrznout — nic nerostlo, nic nekvetlo. Byla to první zima. Když se Persefona směla na část roku vracet, země pokaždé znovu ožila. Tak vznikly roční doby.
Od té doby země dýchá v cyklu: část roku je nad zemí a roste, část tráví ve tmě a odpočívá. Ne že by v zimě byla mrtvá. Jen dělá svou práci tam, kam není vidět — v kořenech, v semenech, v tichu pod sněhem.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: i v nás jsou období, kdy něco sestoupí do tmy. Radost, síla, celá jedna část nás jako by zmizela pod zem. A my to prožíváme jako ztrátu, jako zimu, která nepřejde. Přitom to nemusí být konec. Může to být ta část cyklu, kdy se něco tiše chystá vrátit.
A Démétéřin žal přitom není chyba, kterou by bylo třeba spravit. Je to láska, která truchlí, protože nechala odejít. I to patří k péči: umět nechat něco sestoupit do tmy a věřit, že to nezmizelo — jen roste tam, kam nedohlédneme.
Možná proto se nemusíme ptát „proč je ve mně zase zima?", ale spíš: co ve mně teď tráví svůj čas pod zemí — a dokážu věřit, že to není mrtvé, jen zakořeňuje?