Maska nebyla vždycky lež. Kdysi byla branou, kterou z člověka mohlo promluvit i to, co by si sám netroufl říct.
V řeckém divadle patřila maska bohu Dionýsovi. Herec si ji nasazoval na tvář a teprve za ní se stával někým jiným — králem, ženou, bohem, mrtvým. Ne aby klamal. Aby skrz něj mohlo promluvit něco, co by s vlastní tváří říct nedokázal.
Řecké slovo pro masku, „prosópon", znamenalo zároveň tvář i osobu. Maska a tvář nebyly protiklady. Byly totéž — jen tvář, kterou si člověk na chvíli půjčil, aby unesl to, co měl říct.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: masky, které v životě nosíme, nejsou vždycky jen vězení. Někdy jsou jediným způsobem, jak se něco pravdivého vůbec odvážilo ven. Dítě, kterému nebylo bezpečně být sebou, si nasadilo tvář, za kterou přežilo. Ta maska mu tehdy neškodila. Chránila ho.
A přece má maska svůj tichý stín — ne v tom, že ji nosíme, ale v tom, že na tvář pod ní zapomeneme. Dionýsos je bůh, který dokáže dát masku i vzít; kdo si ji nechá přirůst natrvalo, ztratí přístup k tomu, kdo je pod ní. Nejde tedy masku strhnout jako podvod. Jde jen občas připomenout, že pod ní někdo je.
Možná proto není otázka „proč nosím masku?", ale spíš: která z mých masek kdysi nechala promluvit něco pravdivého — a která už jen skrývá toho, kdo je pod ní?