Bohyně, která vládla temnému měsíci, nedržela slunce. Držela pochodně — a svítila přesně tam, kam denní světlo nedosáhne.
Hekaté byla bohyní noci, křižovatek a temného měsíce — té fáze, kdy měsíc není vidět vůbec. Bývá zobrazovaná se dvěma pochodněmi, jak stojí tam, kde se cesty rozbíhají, ve tmě, kterou ostatní bohové přenechali jí. Nevládla dni. Vládla tomu, co se děje, když zhasne světlo.
Patřilo jí všechno skryté — sny, tušení, věci, které víme dřív, než jim rozumíme. Ne proto, že by byla zlá. Temnota v jejím světě nebyla nepřítel. Byla druhá polovina, bez které by celek nebyl celý.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: i v nás jsou fáze temného měsíce — dny, kdy nesvítíme, kdy se stáhneme, kdy z nás jako by nic nevyzařovalo. A my je bereme jako selhání, jako něco, co je třeba rychle spravit. Přitom právě v téhle tmě se často ozve to, co v jasu úplňku není slyšet. Intuice není opak rozumu. Je to vědění, které přichází potmě.
A Hekaté nás nenutí tmu milovat. Jen jí vrací důstojnost. Nestydí se za temný měsíc, protože ví, že ubývání a mizení patří k pohybu stejně jako úplněk. Kdo se své tmy jen děsí, přeslechne, co mu jediná umí říct.
Možná proto se nemusíme ptát „jak zůstat pořád ve světle?", ale spíš: co moje temná fáze ví, co ta zářivá neslyší — a dokážu jí naslouchat, místo abych ji přeskakoval?