Odysseus tonul a držel se trosek vlastního voru. Zachránilo ho, teprve když je pustil.
Bouře rozbila Odysseovi vor a on se topil. Křečovitě se držel toho, co z lodi zbylo — vraku, který ho sotva udržel nad vodou. Tehdy se u něj vynořila mořská bohyně Leukotheá, podala mu svůj závoj a řekla mu jediné: pusť ten vrak, svleč se všeho, co tě táhne, a svěř se vodě.
Odysseus váhal. Vrak byl známý, pevný na dotek, jistý. Voda byla neznámá. Držel se trosek, dokud to šlo — a teprve když už nemohl jinak, pustil. A voda ho nesla. Doplaval.
Dá se to číst různě. Jedno ze čtení je tohle: často se držíme vraku, který nás už netáhne nikam — starého vztahu, jistoty, představy o sobě — právě proto, že je známý. Pustit se a nechat se nést připadá jako riziko, jako vzdát to. Přitom je to někdy jediné, co nás nese dál. Ne každý boj s proudem je odvaha. Někdy je to jen strach pustit.
A přitom pustit vrak není totéž co vzdát cestu. Odysseus se nepřestal chtít dostat domů — přestal se jen držet toho, co ho topilo. Leukotheá mu nesebrala směr. Sebrala mu jen křeč, s jakou se držel něčeho, co ho už neneslo.
Možná proto se nemusíme ptát „jak vydržet držet dál?", ale spíš: čeho se držím jen proto, že je to známé — a co by mě uneslo, kdybych to konečně pustil?