Zeptáme se mýtu, psychologie i mozku — a uvidíme, kde se jejich odpovědi potkají.
Co říká mýtus?
Ve starověkém Řecku si herci nasazovali masky, které neukazovaly jejich tvář, ale roli, kterou právě hráli. Odtud pochází slovo persona — a s ním myšlenka, že tvář a člověk nemusí být totéž.
V mnoha kulturách byla maska víc než převlek. Umožňovala vstoupit do jiné role, chránila toho, kdo ji nesl, nebo označovala přechod mezi tím, kým člověk je, a tím, kým se na čas stává. Mýtus tak připomíná starou věc: člověk může mít mnoho tváří — a žádná z nich nemusí být celou pravdou.
Co říká psychologie?
Moderní psychologie používá pojem persona pro způsob, jakým se představujeme světu. Každý z nás se v různých situacích chová trochu jinak — jinak mluvíme s dětmi, jinak s kolegy, jinak s přáteli. To je přirozené a není na tom nic špatného.
Problém začíná až tehdy, když se jedna role stane tak dominantní, že ztratíme kontakt s tím, co doopravdy cítíme a potřebujeme.
Co říká neurověda?
Mozek se učí opakováním. Když člověk roky reaguje stejně — vždy potlačí emoci, usměje se, přizpůsobí se — vznikají pevné návykové dráhy. Ty pak běží samy, aniž bychom si jich všimli.
Neznamená to, že jsme odsouzeni je opakovat. Znamená to jen, že změna chce čas, vědomou pozornost a nové zkušenosti.
Kde se mýtus a věda setkávají?
Navzdory názvu se nakonec shodnou. Všechny tři říkají totéž: člověk si vytváří role.
Mýtus to říká jazykem symbolů.
Psychologie jazykem osobnosti.
Neurověda jazykem mozkových drah.
Každý používá jiná slova — ale ukazují na tutéž lidskou zkušenost.