Příběhy mluví jazykem, kterému rozumíme dřív srdcem než rozumem.
Možná jsi v tom muži poznal někoho ze svého okolí. Možná sám sebe.
Maska v příběhu není předmět. Je to role, kterou si člověk postupně vytvoří, aby mohl fungovat ve světě — někdy ze strachu z odmítnutí, jindy z potřeby být silný, hodný nebo dokonalý. Zpočátku chrání. Pomáhá zvládnout to, co bychom jinak unesli jen těžko.
Jenže každá maska má jednu zvláštní vlastnost: čím déle ji nosíme, tím míň víme, že ji vůbec máme. Proto muž nenašel její okraj. Ne že by tam nebyl — jen se za ta léta stala částí jeho tváře.
A proto se na konci neptá, jak ji sundat. Ptá se na něco mnohem staršího: kdo ji vlastně nosí?
Na tuhle otázku existuje víc odpovědí než jedna — a žádná není celá.
Na dalších stránkách se na masku podíváme ještě jinak: očima symbolu, hlasem stínu, jménem archetypu a jazykem vědy. Někdy se pravda ukáže, teprve když ji obejdeš ze všech stran.