I měsíc má tmu. Neubývá proto, že selhal, ale protože ubývat patří k tomu být měsícem.
Ten příběh není o lenosti ani o náladovosti. Je o tlaku, který na sebe klademe: být pořád stejní, pořád při síle, pořád „v pohodě“. Jenže nic živého nefunguje jako žárovka. Živé věci mají cykly — příliv a odliv, den a noc, přibývání a ubývání.
Fáze, kterých se bojíme — únava, smutek, stažení, potřeba být sám — nejsou poruchy. Jsou to odlivy. Čas, kdy se něco uvnitř doplňuje, i když navenek jakoby ubývá. Kdo si nedovolí ubývat, brzy nemá z čeho přibývat.
A ve tmě se dá i vidět — jinak než ve dne. Intuice, sny, tušení, tichý hlas, který přes hluk dne neslyšíme. Ne všechno důležité se ukáže v plném světle.
Kterou svou fázi si zakazuješ — a co se v tobě odmlčí pokaždé, když ji přezáříš?
Na dalších stránkách se na měsíc podíváme ještě jinak: jako na symbol, hlasem stínu, jménem archetypu a jazykem vědy. Někdy se pravda ukáže, teprve když ji obejdeš ze všech stran.