Most nepřejdeš tím, že ho popíšeš. Přejdeš ho krokem.
Ten příběh není o zbabělosti. Je o tom, jak snadno si spleteme přípravu na změnu se změnou samotnou. Plánujeme, čteme, promýšlíme, vyprávíme o druhém břehu — a ten pohyb v hlavě je tak živý, že skoro připomíná cestu. Jenže nohy se nehnou.
„Až budu připravený" zní rozumně. Většinou je to ale ta nejzdvořilejší výmluva, jakou známe. Připravenost totiž málokdy přijde před krokem. Obvykle se rodí až z něj — uprostřed mostu, ne na břehu.
A most má jednu tichou past: nikam netlačí. Počká. Můžeš u něj stát den, rok, celý život, a nikdy tě nepobídne. To čekání vypadá bezpečně. Jen se v něm dá prožít víc času, než bychom čekali.
Co je na tvém druhém břehu — a co tě drží na tomhle — na to tenhle příběh odpověď nemá.
Na dalších stránkách se na most podíváme ještě jinak: jako na symbol, hlasem stínu, jménem archetypu a jazykem vědy. Někdy se pravda ukáže, teprve když ji obejdeš ze všech stran.