Do zrcadla se díváme každý den. A přesto se v něm málokdy uvidíme.
Ten příběh není o marnivosti ani o zanedbané péči o sebe. Je o zvláštním zvyku, který má skoro každý: dívat se na svůj obraz — a přitom se vyhýbat sobě.
Kontrolovat tvář je snadné: účes, výraz, dojem. Podívat se do vlastních očí je něco jiného. Tam už nejde o to, jak vypadám. Jde o to, kdo tam je. A právě tomu se dá vyhýbat roky, aniž bychom si toho všimli.
Proč? Možná proto, že tušíme, že bychom tam mohli najít něco, co pak už nepůjde přehlédnout — únavu, které se nechceme přiznat, touhu, kterou jsme odložili, nebo pravdu, která se nehodí do příběhu, co o sobě vyprávíme.
Žena v příběhu neuhnula ne proto, že by najednou zesílila. Uhnout prostě přestalo jít. Někdy se sebou nesetkáme, když jsme připravení — ale když nás předběhne jediný nestřežený pohled.
Co uvidíš, když přestaneš kontrolovat tvář a podíváš se do očí — na to tenhle příběh odpověď nemá.
Na dalších stránkách se na zrcadlo podíváme ještě jinak: jako na symbol, hlasem stínu, jménem archetypu a jazykem vědy. Někdy se pravda ukáže, teprve když ji obejdeš ze všech stran.