Chtěla vyrazit, až bude vidět celou cestu. Až se rozední natolik, že uvidí každý krok až k cíli. Až si bude jistá.
Tak čekala. Připravovala se, plánovala, četla o cestě, kterou půjde. Jen se ne a ne rozednít dost. Vždycky zbýval kus, který mizel ve tmě — a dokud ho neviděla, netroufla si vyjít.
Čekala na svítání roky. A cesta zůstávala neušlá.
Jednou, unavená čekáním, vzala starou lucernu a rozsvítila ji. Neosvítila celou cestu. Osvítila jen kousek — pár kroků před ní. Ale ten kousek byl vidět.
Udělala krok. Světlo se posunulo s ní. Za ním byl vidět další kousek. A další. Lucerna nikdy neukázala celou cestu — ukázala vždycky přesně tolik, kolik potřebovala na příští krok.
A napadlo ji něco, co mohla vědět odjakživa:
Čekala jsem na světlo, které přijde zvenčí — a celou dobu jsem si ho mohla nést sama.