Chtěla být spolehlivá jako světlo, které nezhasíná. Vždycky při síle, vždycky k dispozici, vždycky ta, na kterou je spolehnutí. Zářit naplno — a nepřestat.
Když přišly dny, kdy jí ubývalo — únava, smutek, ticho, potřeba zmizet — brala je jako selhání. Zatáhla se, usmála se přes to a zářila dál, i když neměla z čeho.
Chtěla být pořád úplněk roky. A divila se, proč je tak vyčerpaná.
Jednou v noci nemohla spát a dívala se z okna na měsíc. Byl skoro celý ve tmě — tenký srpek. A přesto na něm nebylo nic špatného. Nikdo mu nevyčítal, že není v úplňku.
Ubývá a přibývá. Mizí a vrací se. A pořád je to měsíc — i ve dnech, kdy ho skoro není vidět.
A napadlo ji něco, co si celý život zakazovala:
Kdo řekl, že mám svítit pořád stejně — a co ve mně ztichne pokaždé, když si to nedovolím?