Do práce chodil přes řeku. Každý den se u mostu na chvíli zastavil.
Na druhém břehu byl život, o kterém mluvil. Práce, která by dávala smysl. Věta, kterou chtěl někomu říct. Člověk, kterým se chtěl stát.
Znal ten druhý břeh líp než ten, na kterém stál. Uměl ho popsat do detailu — plánoval ho, kreslil si ho, vyprávěl o něm.
Jen na most nikdy nevkročil.
Říkal si: až budu připravený. Až přijde správná chvíle. Až se věci trochu usadí.
Odkládal to roky. A roky to šlo odkládat.
Most se neptal. Nespěchal. Jen tam byl, natažený nad vodou, a čekal.
Jednou večer se u něj zdržel o něco dýl. Podíval se na druhý břeh — a poprvé si všiml, že ho vidí míň ostře než dřív. Ne že by se vzdálil. Jen ho tak dlouho jen popisoval, až se z něj stal obraz. Vzpomínka na místo, kde nikdy nebyl.
A napadlo ho něco, co roky obcházel:
Kolik mostů jsem přešel v hlavě — a ani jeden nohama?