Nasazoval si ji po ránu jako druzí kravatu — bez přemýšlení, poslepu, ještě než rozsvítil.
Nebyla z papíru ani ze dřeva. Nešla nahmatat. A přesto vždycky poznal, že sedí: podle toho, že se ho v práci nikdo nezastavil zeptat, jestli se něco děje.
Uměla toho hodně. Usmívala se dřív než on. Na „jak se máš" odpovídala sama, jedním slovem, aby nikoho nenapadlo kopat hlouběji. Doma držela tvář rovnou i ve chvílích, kdy pod ní nebylo rovného nic.
Fungovalo to. Roky to fungovalo.
Jednou večer se zastavil před zrcadlem. Ne aby si spravil vlasy nebo povolil límec. Jen aby se podíval.
Zvedl ruku k obličeji a hledal okraj. Místo, za které by masku stáhl.
A poprvé ho nenapadlo, jak ji sundat.
Napadlo ho: kdo ji nosí?