Měl rád nové začátky. Novou práci, nové město, nový plán, jak konečně žít správně.
Pokaždé zasadil sám sebe do čerstvé půdy s pocitem, že tentokrát to vyroste. Chvíli se dařilo. Objevil se první list, první nadšení.
A pak, sotva se něco začalo uchycovat, začal být neklidný. Půda mu přišla špatná. Světla málo. Vytáhl kořeny a hledal lepší místo.
Přesazoval se roky. A pokaždé to vypadalo jako odvaha.
Jednou stál nad květináčem, který právě zase vyklopil, a podíval se na kořeny. Byly krátké. Bílé. Pokaždé stejně mladé.
Nikdy nezestárly. Nikdy nešly do hloubky. Protože pokaždé, když se chystaly zapustit, je vytáhl na světlo, aby zkontroloval, jestli rostou.
A napadlo ho něco, čemu celý život utíkal:
Co by ve mně vyrostlo, kdybych jednou zůstal dost dlouho na jednom místě?