Do zrcadla se dívala mockrát denně. Ráno, než vyšla z domu. V odrazu výlohy. Ve zhaslém displeji telefonu.
Ale nedívala se na sebe. Dívala se, jestli drží účes. Jestli není znát, že špatně spala. Jestli obraz, který za chvíli uvidí ostatní, sedí.
Oči vždycky minula. Rychlý pohled na tvář, kontrola, a pryč — jako když přeletíš nadpis, ale článek nečteš.
Fungovalo to. Roky to fungovalo.
Jednou večer se u zrcadla zdržela. Neopravovala nic. Jen tam stála.
A poprvé se podívala do očí. Ne na tvář kolem nich. Do nich.
Ten pohled jí byl cizí i známý zároveň — jako vlastní hlas z nahrávky, o kterém nevěříš, že je tvůj. Chtěla uhnout, jako uhýbala roky. Ale zrcadlo neuhnulo za ni.
A napadlo ji něco, před čím celý ten čas utíkala:
Kdo se to na mě celou tu dobu díval?